Italský fyzik proslulý svými objevy v oboru elektřiny.
Narodil se jako sedmé a poslední dítě ve
šlechtické rodině. Do sedmi let nemluvil, jeho okolí proto mělo
obavy, že je slabomyslný. Přesto zvládl vystudovat jezuitskou
kolej a své zpoždění dohnat. Poté ale místo dráhy duchovního
přestoupil na královský seminář. V té době se začal zajímat o
výzkum elektřiny. Roku 1769 publikoval knihu O přitažlivé
síle elektrického ohně a jevech s tím souvisejících, v níž
zveřejnil hypotézu o souvislosti elektřiny a magnetismu. Přišel
na ni ale už o šest let dříve, v pouhých 18 letech. V dalších
letech sestavil a zdokonalil mnoho přístrojů pro své pokusy.
Mezi tím se stačil stát ředitelem lycea a v roce 1774 profesorem
fyziky na gymnáziu v Comu.
V letech 1775–1780 zkoumal složení vzduchu a
na základě pokusů formuluje hypotézu o jeho složení ze dvou
různých plynů. V roce 1779 nastoupil na univerzitu v Pavii.
Vrátil se tam opět k pokusům s elektřinou. Vynalezl kondenzátor
a elektrometr, uvažoval o principech vzniku bouřek.
V roce 1791 se dozvěděl o pokusech Luigi
Galvaniho se žabími stehýnky, jejichž svaly stahují při dotyku
kovovým skalpelem. Odhalil, že se nejedná o živočišnou
elektřinu, ale o reakci kovů. V roce 1799 sestrojil první
elektrický článek – Voltův sloup. Sestavil také řadu kovů podle
jejich elektrochemických potenciálů.
V roce 1794 se oženil, měl tři syny.
O svých výzkumech přednášel 20. března 1800
před Královskou společností v Londýně a 28. října 1801 v
pařížském Institutu. Tam zaujal Napoleona Bonaparta, který jej
podporoval, jmenoval hrabětem a roku 1809 italským senátorem.
Ani poté, co byl Napoleon poražen, neupadl Volta v nemilost a až
do roku 1819 byl ředitelem fakulty matematiky a fyziky
univerzity v Pávii. Od roku 1823 byl po srdeční mrtvici
prakticky hluchý a slepý.
Je po něm pojmenována jednotka elektrického
napětí Volt.
