Experimentálně ověřil Maxwellovy a Faradayovy
teoretické předpoklady o šíření elektromagnetických vln, a tím
odstartoval cestu k vývoji bezdrátového spojení. Je po něm
pojmenována jednotka SI pro frekvenci – Hz.
Byl synem advokáta a senátora Gustava
Ferdinanda Hertze. Mládí prožil v Hamburku. Po nástupu na místní
techniku se rozhodl věnovat fyzice, a proto pokračoval ve
studiích v Mnichově a Berlíně. V Berlíně byl žákem profesorů
Kirchhoffa a Helmholtze. V roce 1880 získal doktorát a na tři
roky se stal Helmholtzovým asistentem. Poté nastoupil jako
docent fyziky v Kielu a v roce 1885 jako řádný profesor v
Karlsruhe. V roce 1889 se stal v Bonnu nástupcem slavného R.Clausia.
Tam také působil po zbytek svého života.
Jeho nejslavnějším pokusem byl praktický
důkaz šíření bezdrátových vln z roku 1887. Přestože jejich
šíření předpověděl Maxwell už v roce 1872, nebylo do té doby
experimentálně prokázáno.
Hertzova aparatura se skládala z obřího
induktoru s jiskřištěm v jednom rohu místnosti a oscilátoru
(dvou kovových koulí vzájemně vzdálených jen pětinu milimetru s
připojeným kusem drátu coby anténou) ve druhém rohu. Po spuštění
induktoru se objevily jiskry i na druhé aparatuře. Tím byl
poprvé dokázán přenos elektrických vln bez použití vodičů. Hertz
dále dokázal i možnost nové vlny odrážet a lámat, a tím
prokázal, že mají stejný charakter, jako světlo. Dalšími pokusy
objevil fotoelektrický jev a katodové paprsky.
Sám své objevy považoval za akademickou
záležitost, ale jeho pokračovatelé je postupně dovedli až do
podoby dnešních sdělovacích prostředků.
Kromě elektřiny se zabýval i pružností,
pevností a fluorescencí látek.
Ve třicátých letech 20. století byly jeho
spisy v Německu veřejně páleny kvůli jeho židovskému otci.
